Antonín Vojtek se narodil 10.1.1934 v Horních Bojanovicích. Žije a pracuje v Břeclavi.
Od samotných počátků (Vojtek začal vystavovat už v roce 1955) bylo zřejmé, že na scénu vstupuje malíř, který dříve či později zaujme v českém výtvarném umění své nezastupitelné místo.
Právě poslední údobí malířovy tvorby je přijímáno bez rozpaků a pochybností, protože autor definitivně našel sebe i krajinu, resp. krajinu a sebe v ní. Každá úvaha o Vojtkovi musí vycházet z toho, že máme co do činění s básníkem. Na počátku je básník. Je to banální zjištění, ale kladu je na začátek, aby bylo jasné, o čem je řeč: že totiž jeho poetičnost, jeho metafory, jeho vidění jihomoravské (přesněji pálavské) skutečnosti – že to není jen něco umělého, něco navíc, něco zvenčí dodaného, že to není jenom věc žánru, rozmaru a osobních zálib, že tu jde o něco hlubšího, o sám postoj ke světu, o možnou existenci na něm. Všudypřítomná tajemnost pravěku mu diktuje malířský postoj ke krajině, ve které žije.
Představte si Vojtkovu krajinu jako košatý strom: usednete pod něj a těšíte se z jeho stínu, z jeho šelestu, z pocitu blaha a bezpečí, který vám dává, vnímáte ho všemi póry, všemi smysly, a máte z toho potěšení. Ale Vojtek přemýšlí o tom stromu, kde se tu vzal a proč, co je to vlastně za strom a kolik má let a jaké má listy a kmen, z čeho žije a čemu se podobá, k čemu je dobrý – a najednou se přistihne, že musel vystoupit z jeho stínu, aby ho celý obhlídl. A jako by ho tím ztrácel! Už to není „strom potěšení“, už je to „strom poznání“, které nebere konce. A tenhle „strom“ nedopřává Vojtkovi klidu a spočinutí, jen ho provokuje a stále dráždí.
A tenhle člověk se nedovede odříct poznání, touží vyzvědět alespoň to, co je možné zvědět: jaký podíl má půda a podzemní prameny a místo a podnebí a jaký podíl má na tom sám, protože ví, co dokáže buk a co topol za stejných podmínek... Málokterý z našich krajinářů zná morek kosti své krajiny tak, jako Vojtek. Těm, pro něž cibule roste zvenčí, přichází dokázat, že tam uvnitř listů, nasazování na květ, dokazuje, že tam z kořene, tam z hlízy, se bere všechna ta síla, která tlačí nahoru lodyhu, listy i květ. Má to u něho dvojí význam: etický – protože nic kalého nevzejde ze shnilé hlízy, a protože „smrt najde pastvu v tělech živých“ se děje ten zázrak, těm, co sledují za sklem růst lodyhy, otvírání (Shakespeare) – i básnický, resp. malířský - odtud modeluje svoji krajinu, z její podstaty, z podstaty existence. Onen jedinečný konflikt realismu a irealismu, jímž je v jemných nuancích celá tvorba Antonína Vojtka, vyvolal stav oscilace mezi reálnem, ireálnem a nad reálnem, v němž zevní, známá, zrakem viditelná realita, současně kladená i popíraná, stane se zázrakem, stane se čímsi, co řečeno Šaldovým slovem, je za zrakem. Nejde o symboly, jde o realitu vídanou a je lhostejné, spatřil-li ji malíř ve snu, vyčetl-li ji z knih nebo skutečně potkal. My jsme pozváni jen k poslednímu dějství celé hry, k poslednímu dějství úsilí, jehož skrytý průběh nám dává tušit, kde umělcovy dotyky hledají pevninu.
Básnivost a touha po harmonii tvoří z jeho obrazů svět, kam vkročíte-li zůstanete jeho zajatcem. Není to přitom svět nijak naparáděný pro získání diváka: vše je tu vydobyto vážností a úsilím, které by mohlo být vzorem přesné a zralé malířské práce. Antonín Vojtek rozdává svou duši okukujícím. A věří, že nejsou neužiteční blázni....
PhDr. Vilém Stránský, Praha.
Výstavní plán se připravuje.
Galerie Knížecí dvůr
Knížecí dvůr z.s.
nám. Čsl. armády 26
373 41 Hluboká nad Vltavou
mail: galerie@knizecidvur.cz
tel.: 734 153 752 – galerie (v otvírací době)
603 442 090 – Pavel Frelich
Galerie má zavřeno.
