Sládek Karel

Karel Sládek se narodil 20. 10. 1952 v Praze, kde žije a pracuje.

Je absolvent Akademie výtvarných umění v Praze v roce 1979 v ateliéru prof. Františka Jiroudka.

Ve své profesionální výtvarné činnosti se věnuje malbě, kresbě, ilustraci, plastice a užité grafice.

 -----------------------------------------------------------------------------

„OD SKICI DÁL K DÍLU JDE SE PO KOLENOU“ Většina vystavených a zde reprodukovaných obrazů Karla Sládka z předchozího desetiletí jeho snažení jsou víceméně divadelní výjevy. Čteme z nich příběh, vztahy, napětí, evidentní nebo latentní konflikt, malá i velká dramata.

 „Mou základní inspirací je po léta divadlo. Nejsem ilustrátor, ale malíř příběhů. Celé umění je o sdělování a vyvolávání emocí. O tom, co se děje mezi mužem a ženou, mezi lidmi vůbec. Proč hledat emoci v modrém fleku na bílém pozadí? To neumím a nehledám ji tam.“ (Karel Sládek v rozhovoru pro magazín Brýle plus z března 2009)

Cykly - Karel Sládek programově tvoří v cyklech. Zřetelná inspirace divadlem, literaturou, ale i hudbou je patrna i z jejich názvů, někdy slovních hříček. Často se také kryjí s názvy malířových předchozích výstav a během let se i prolínají. Bírteatr – výjevy z předměstských hospod, štamgasti, hráči biliáru, pinglové, číšnice, milenecké páry, na pultících zavěšení opilci, civilistní poezie periférie. Intimní deníky, Miracle a Capriccios - představují většinou erotickou notu v tvorbě Karla Sládka. Příběhy jakoby nahlížené přes poloodhalené závěsy na oknech, voyaery, propletená těla, tělesnost a sexualitu. Rozkoše bizarního lovu – Lovci, andělé, psi, ale také Ptáci a ryby, alegorie zřejmá a generalizovaná již v renesanci. Teatro caballeroso - zde přibyli stylizovaní Koně, živí, cirkusoví i ti z kolotoče, Pegasové i jednorožci. Milostné intermezzo na hřbetu takového zvířete se jeví být velikým dobrodružstvím. Leč někdy groteskním, protože rádoby vznešeným. Principálové, kavalíři a dámy v sedle. Taky intriky, skryté vášně, poťouchlosti, podlosti.

„Hledám emoce v díle Marťana Shakespeara. V každé generaci a v každém národě je po celou lidskou historii vždycky určitý počet talentovaných malířů, literátů, kteří navazují na ty, co byli před nimi a nechávají za sebou znatelnou stopu. Pak se ale občas objevují lidé, kteří jsou neopakovatelní, zdánlivě přišli odnikud a přicházejí s úžasnou tvorbou. Říkám jim Marťani. Je to taková moje hra. Nepochybně k nim patří Leonardo hned v několika kategoriích, Giotto, Picasso, ze skladatelů Händel, Joseph Haydn, a samozřejmě Mozart, který nikdy neumřel, ale odletěl někam zpět. A z českých Mistr Theodorik, Mistr Vyšebrodského oltáře nebo skladatel Antonín Dvořák.“ (Karel Sládek v rozhovoru pro magazín Brýle plus z března 2009)

 Theatre W. S. -cyklus mimořádně bohatý, dnes již s několika podcykly – Indiskrétní cirkus Williama S., Ofélie a ty(ti) druhé(druzí)., Elsinor. Malíře Elsinor zneklidňuje. Je to území, kde se lze dočkat všeho – není to území královské a ušlechtilé, ale rabské, podlé a nadčasové.

„K Hamletovi se vracím pořád, ale nikoli ve smyslu vznešenosti… Ofelie byla prostě zamilovaná holka, kterou zneužili… Zároveň byla pastí na Hamleta. Oféliina sebevražda, to byl její problém, ne Hamletův. Nechápu ho jako vznešenou postavu: “dunimor hlavový“, strašné problémy… Byl to mladý kluk a pošuk, který je prokoukl a Ofélii měl rád. Celé se to však popletlo…“ (z rozhovoru Karla Sládka po vernisáži výstavy v Černé Labuti, říjen 2003)

Bella Vita - občas si malíř z toku shakespearovských výjevů „odskočí“ v tomto cyklu do současnosti, kamsi na náměstíčko, kde dvě přítelkyně pijí v kavárně kafíčko nebo si milenci dávají u espresa rande, holky pak lítají na houpačce a cachtají se v kašně nebo v příboji. Výrazná barevnost je pro něho charakteristická, pracuje s akrylovými barvami na větších plátnech, klasickou technikou. Barevný rozsah jeho malby je od jemných pastelových tónů, střídmých, téměř monochromních „kresebných“ variací, jemných hlubokých rafinovaných temných lazur a plošnou arabeskou pop-artu až po jásavě agresivní pastózní malbu. Často užívá na obrazu vše dohromady ve vzájemné kombinaci podporující celkové vyznění díla. Precizně zvládnutou kresbu, aplikovanou v malbě dává najevo až demonstrativně, téměř s ní diváka provokuje. Adjustace hotových obrazů – to je vůbec zvláštnost malířovy tvorby. Autorské rámování je po celý tvůrčí život nedílnou součástí jeho tvořivosti. Výtvarně hravé detaily rámů spolu s kombinacemi různých materiálů přidávají pak jeho plátnům další dimenzi.

„Poslední desetiletí mám opravdu stálé téma – produkci W. S. Vesměs volné diptychy a triptychy. Semtam s odbočkou, nebo spíš problém s hledáním námětu. Proto návrat k starému dobrému Willovi. Neb tam je to opravdu vše a v extraktu to v poslední době „saju“ i z jeho vlastního extraktu a tím je S. poslední dílo „Tempest“ (Povídání), z kterého jsme u nás udělali Bouři a Peter Greenaway kongeniální film Prosperovy knihy. Ten mne již před lety těžce zasáhl a jsem jím zasažen téměř permanentně. I názvem posledního mého obrazu P. G. skládám hold. Dodělal jsem ho včera a jmenuje se „Isola - pocta P. Greenawayovi“. (ze soukromého dopisu Karla Sládka, listopad 2012)

Citát z pera velkého českého básníka Vladimíra Holana, v úvodu tohoto textu, si výtvarník, současný šedesátník, vybral kdysi před mnoha lety jako úvodní motto svého tehdejšího výstavního katalogu. Domnívám se, že jeho obsah pro tvorbu malíře Karla Sládka, jejíž malou část máme možnost zde vidět, je doposud platným a časem potvrzeným krédem.

Marie Loucká, Prosinec 2012.

Výstavy autora